Pecky na tripu

Během noci se několikrát probouzím, jsem zmatená, unavená, smutná. Přichází lékař a oznamuje mi, že mi musí dát hadičku do močového měchýře. Brečím a přemlouvám sestřičky, aby to nedělaly. Že to zvládnu, že záchod není daleko. Brečím, že už si nikdy sama nedojdu na záchod. Sestřička mi říká, že je to jen dočasné, až mi to vytáhnout, tak budu normálně fungovat. Říká mi, že ona u porodu cévku dostala taky a že až se uzdravím, tak mi to sama ukáže. Nevěřím jim. Brečím, ale chci se smát. Nechci to. Volám Pé, zda mě bude milovat i s cévkou a jestli semnou zůstane. Brečím více. To jsem ale ještě nevěděla, co se odehrává v mém těle. Cévka nakonec zavedena a lepší rozhodnutí nemohl nikdo udělat.

Každých 15 minut mi měří tlak. Brečím. Bolestí. Nechci, ať se to děje. Prosím všechny okolo, že už mám dost. Že to chci na druhou ruku. Po sundání tlakoměru jsem měla na ruce modřinu. Budu mít i na druhé. Dostavám kyslík, moje plíce nestačí. Vedle hlavy mi bublá kyslík. Připojují mě znovu na umělou výživu. Brečím. Nechci to. Prosím. Nestačí to. Ráno přichází lékařka. Má smutný výraz, má strach mi oznámit, co se stalo. V ruce drží výsledky krevních testů.

Začala a já nepřestala brečet několik hodin. Selhaly Vám ledviny a játra. Hledáme dárce. Než jej najdeme, tak budete mít dialýzu. Tohle všechno jsem zvládla bez jakýchkoliv léků na uklidnění. V hlavě jediná myšlenka, že tohle zvládnu. Věřila jsem tomu. Každou minutu…

Dneska to veselé nebude. Dneska mě čeká po půl roce doma kontrola na onkologii. Vrátila se mi spousta vzpomínek. Vzpomínek na to, že jsem skoro umřela, že mě zabilo něco, co mě mělo záchránit. Únor 2023 pro mě už vždy bude znamenat druhou šanci. Těšila jsem se po transplataci domů, zbývalo pár dní. Cítila jsem se dobře, odpojená od umělé výživy. Sice stále se zánětem ve střevech, ale živá. Do odpoledne ještě živá. Nastal večer, píšu Pé, že už žádné léky nechci, že si o to musím říct, že se necítím dobře. Že moje tělo už nic dalšího nezvládne. Že mě další lék zabije. Tato zpráva mi rezonuje v hlavě už několik měsíců a do dneška to nepřešlo. Nastává večerní klasické měření teploty. Moje teplota, ale najednou v normálu nebyla. Objevilo se 39,5°. Okamžitě odběr krve, okamžitě nitrožilně nasazen lék proti teplotě. Za hodinu kontrola teploty a teplota v danou chvíli ještě vyšší a to přes 40°. Nastává zimnice a střídá se s pocitem, že hořím. V této chvíli nastává nejkritičtější situace. Okamžite mi nasazují tlakoměr, EKG a měřič saturace. Můj tlak se dostal na hranici 40/20 tepů za minutu. Saturace 68 %. Od této chvíle mám vše v mlze a stále slyším slovo adrenalin, rychle adrenalin, nenecháme ji umřít. Bylo to jako z filmu. Je jí 27 let, to zvládne. Rychle, další adrealin. Vůbec to nezabírá, už jsme na stovce, víc ji dát už nejde. A při těchto slovech usínám…

Září. Maďarsko. Balaton. Termály. Lázně. Jezero. Teplota 22°. Hodina a půl.

Tyhle slova dnes popisujou náš dnešní den. Kdo by podle slov řekl, že se totálně spálíme? Pé vypadá jako krabík, já vypadám spíš jako český rak. Pé nabízela k darovaní za odvoz svůj pigment, ale přece se nedá darovat, něco co nemáš, ne?

Dnes jsme se vydaly ráno do Zoo v Veszprému a při cestě zpět na ubytování se nám rozeznělo pravé přední kolo. Už jsem pomalu volala na asistenční službu u pojištění, když najednou tyto zvuky ustaly a dalších 100 km se zatím neobjevily. Uvidíme, jak dopadne cesta domů.

Takhle my si tady žijem 😀 nestěžuji si, jsem vděčná za všechno, co se nám v životě děje.

***an #🏳️‍🌈

Děsivý, ale neuvěřitelně zajímavý. Na společných cestách posloucháme snad všechny krimi podcasty. Vidět i dané pachatele je mnohdy děsivé. Takhle my trávíme volné dny.

To je ale vyhřívačka. Dnešní výlet do ZOO Sedlec.

Měla následovat výstava jménem mega brouci. Jenomže někdo místo do Valtic dojel do Lednicko-Valtickeho areálu. Pé se mě několikrát opravdu urputně snažila přesvědčit, že výstava je ve Valticích a né nikde jinde. Do mého ADHD mozku to ale nedošlo. Tak výstava bude příště. Co se dá dělat.

Dneska jsme vyrazily na výlet k Lahomdi Garda. Několikrát jsem sice přejela odbočku, natankovala jsem snad nejdražší plyn v Itálii, ale na otvíračku jsme tam byly. Nikde nikdo. Při našem odjezdu už nebylo ani jedno místo na parkování. Miluju, když si dokážeme přivstat.

Dneska bylo moře pod mrakem 😀

Transplantace vlastní kostní dřeně, která je uložena v tekutém dusíku. Záchrana života. Jediná šance, jak přežít vysokodávkovou chemoterapii.

Neurolog mě poslal se zablokovanou krční páteří a oteklou rukou ihned na lumbální punkci. Bez rentegenu, magnetické rezonance. Bez vysvětlení, bez zprávy, bez respektu ke mě. Bez komentáře. Bez práv, protože doktorovi se neodporuje.

Na lumbální punkci nebyli o moc lepší. Nezajímá nás, že vás něco bolí. Měla jsem ukrutné bolesti ruky a krku a opravdu jsem nemohla celé čtyři hodiny ležet na této ruce. Prostě to vydržíte. Tady s vámi nikdo diskutovat. Beztak se Vám jen nechce pracovat. Určitě simulujete. Tady nejste nikdo. Tady velíme my.

Doktor se pokusil mozkomíšní mok odebrat 4x, poté to vzdal, zavolal primářku a se slovy simulantky a nevděčnice (použil silnější výraz) šel dát doktořit. Prý jsem byla nespolupracující pacient. Jistě, poslouchala jsem je na slovo.

Bohužel pořád nešlo o nejhorší zážitek.

Trombóza horní duté žíly. Slečno buďte ráda, že vůbec žijete. Musíme zjistit proč. Tam se trombóza normálně nedělá. Po kontrolním CT s kontrastní jódovou látkou, na kterou jsem dostala v průběhu vyšetření alergickou reakci, mi bylo sděleno, že po více než týdnu víme, co mi je. Máte v hrudníku nádor 10x5x6 cm. Tento tumor v první nemocnici přehlédli. Na rentgenu i na magnetické rezonanci. Převezeme vás na onkologii, kde vám sdělí další informace. My tady už udělali všechno.

Kdy už se duševní zdraví přestane brát na lehkou váhu?

Od doby, kdy jsem málem zemřela potřebuju i jinou podporu, než lidi okolo. Ale o tom zase jindy ☺️

Tak si to dáme pro velký (ne)úspěch ještě jednou. Tentokrát silnější. A s transplantací.

V roce 2020 začal obrovský kolotoč ohledně mého zdraví. V jedné nejmenované nemocnici v Brně jsem slyšela, že jsem simulantka a že mi nic není. Ikdyž moje bolest ruky a krku byla až nevydržení, tak jsem stále chodila na vyšetření mé oteklé ruky. Po týdnu mě konečně poslali na cévní oddělení, kde mi po hodinách čekaní sdělili: “slečno, vy buďte ráda, že ještě žijete. Máte trombózu v horní duté žíle. Sestričko, okamžitě zařiďte převoz do nemocnice, kam slečna spadá.”

Bylo to šílené, ale aspoň jsem konečně věděla, že se něco děje.

Tímhle vozítkem podnikáme všechny naše tripy. Od jeho pořízení jsme spolu podnikly už přes sto tisíc kilometrů.

Pecky na tripu. Dvě holky, které cestují autem světem.

Jedna dvakrát porazila rakovinu, druhá bojuje s životem jako introvert.
***ans