Hledač Pravdy

Prdění : prdět či neprdět ?
Přestože je toto téma pro většinu " slušných lidí " tabu , v naší kultuře až společensky nepřijatelné , přehlížením ho , vnímám jako chybu , neboť je součástí celku " život / svět " čili má své místo a opodstatnění a mělo by se v něm udělat jasno ( proč je tedy špatné , nebo není , má se s ním skoncovat ? je chybou ? ) Stejně jako vidím nefér , jak enormní zájem naše společnost věnuje tomu , co konzumuje , ale až tabuizuje na straně druhé , co z těla odchází , někdy dokonce i trestá dělo-li by se to veřejně , jako nějakou " nelidskou nehoráznost " ... " Lepší jeden prd , než deset doktorů " se říká a pravda je , že než si vytvářet extrémní násilí , raději si ulevit . Na druhou stranu , ale " prdím na to ( kašlu , seru ... ) znamená , že je mi něco lhostejné , tak se na to lidově řečeno " vyprdnu " opustím , odejdu ... Pokud mi ale na něčem nezáleží a přesto u toho z nějakého důvodu zůstávám , polevuji , nudím se a z nedostatku pozornosti vzniká prdění a to už vnímám jako signál , že je čas najít smysluplnější činnost ... Taky jsem slýchával hlášku , že je někdo spolu už tak dlouho , že před sebou i prdí , což je doslovně : přestalo mi na něm už tolik záležet , přesto mi vztah přináší jisté výhody , do ůsilí jej vylepšit , či hledat nový se ale nepouštím ... Zajímavostí také je , že stejně jako ženy mají častější potřebu čůrat i když menší množství , než muži , přesto , že se říká , že ženy / dívky neprdí , mají tuto potřebu také častější i v menších množstvích než muži . Plyne z toho pro mne závěr , že dokud je člověk v plné pozornosti / meditaci / zájmu / zapálení v tom , co dělá ( jedná správně ) " společensky nechutná " potřeba prdět jej nepotká , ale když už se ocitne v činnosti , ve kterou přestal věřit , toto " nutkání " vnímám jako první signál " něco změnit " . Uvítám postřehy k tématu , zároveň bych tím rád rozvolnil vypjatou atmosféru současných voleb ...

Hledač Pravdy

Aneb hledání Míru s Mírou

Současně tím uzavírám 5-ti leté působení

( experimentování ) v Šárce , k jehož příležitosti sepsal :

O hledání cesty & univerzální pravdy , astrologicky : jak vypadá Slunce ve Vodnáři v 6. domě : hledání osvobození v každodenním životě

Co teď máte před sebou je hra , kterou napsal život a já v ni odehrál roli ( tak to teď ještě odvyprávím )

Muj život je experiment : zjistit jak fungují zákony života , co je život , na co ... také jak funguje mysl , kterou jsem byl od dětství fascinován

Zajímá mne trvalost : co zůstává ( ne pomíjivost , dočasnost )

MYŠLENKY :

pravda tě osvobodí

vůně pravdy překoná všechny vůně
krása pravdy překoná všechny krásy
ochrana pravdy překoná všechny ochrany
síla pravdy překoná všechny síly
sláva pravdy překoná všechny slávy

svět je tvé zrcadlo

všeurčující vliv myšlenky
kam jde pozornost , jde energie
vládni sám sobě , aby ti nemuseli vládnout
neutíkej před utrpením , nežeň se za potěšením
nevstup do hry
vše co začlo , zkončí
jdi za svým snem a čel svým zkouškám
nepokoušej se s ničím bojovat , přijmi to a změní se to v něco krásného
toužíš li po lásce , dávej lásku

buď změnou po které toužíš

zlo nepotká toho , kdo jej sám nečiní

odpust a bude ti odpuštěno

méně touhy méně bolesti
potěšení kořen strasti

kdo jde pomalu , jde zdravě a daleko - vítězí

SPRAVEDLNOST :

vše je v pořádku
jsem tvůrcem svého světa a všeho , co se děje
rozpoznávám v zrcadle své činy
a ve spravedlivém světě se mi vrací , co dávám
proto nechovám vůči nikomu zlobu a jsem volný

KARMA :

Neexistuje nic než Karma , Nad Karmu neni , každému se vše vrátí . I láska je jen Karma :

není možné ji zažít , aniž bychom ji sami nejdřív nevyslali

Vše co zažíváme , je jen návrat toho , co dáváme

( nepomůže obviňovat kohokoliv za to , co prožíváme :

jediné východisko je objevení vlastních chyb v zrcadle )

Nejkrásnější na světě je SPRAVEDLNOST

( život je věčný , jen právě před oponou , nebo za oponou )

Neni smrt , ani život : jen věčnost & karma :

jestlis byl nahoře , musíš být dole

jestli na levo , musíš být napravo

kdo byl veselý , bude smutný & naopak ...

ůspěch zaplacen neůspěchem , mír válkou & lehkost těžkostí

Kdo těží z něčí nouze se do ni sám dostane

Jestli člověku něco patří = ůleva po námaze

každému zůstane , jen co je jeho , co zaslouží

Návrat do přítomnosti

" z dalších nej " ( pokusů , co člověk potřebuje k přežití ) :

nejdéle sám jsem byl 3 týdny v jeskyni v San Pedru : rozsypal jsem kolem pytle nakontěného pečiva a před západem slunce se chodily najíst hejna ptáků , které pak do západu kroužily na nebi ... několikrát jsem byl 3 měsíce bos ( čtvrt roku se neobul ) , nejdéle nahý jsem byl týden se Sandrou na termálech v Santa Fe , kdy jsem se 7 dní ( a nocí ) neoblékl , nejvíc jsem ušel 1000 km za 3 měsíce z Portugalského Portimãa do Španělské Almerie ( jižní pobřeží Pyrenejského poloostrova s přestávky v Huelvě , Cadizu , Algeciras , Gibraltaru , Marbelle , Malaze , Nerje , Granaďě , Mulhacenu , Orgivě , Pampaneiře , Mecině Bombaron či poušťí Tabernas ... ) vždycky jsem si přál zažít tu " volnost " jít po pláži pořát dál , a nezastavit ... cestou potkával scolopendry , štíry , pavouky i pářící se hady a v noci nade mnou létali sovy ... neměl jsem nic , někdy ani boty nebo tričko a když jsem byl unaven , lehl si na zem , vyspal a šel dál ... někdy vytáhl i deku na přikrytí z konťáku a ráno ji tam vrátil , nebo něco k jídlu ... báli se mne i policajti , kteří když mne viděli , raději odjeli :) ... nejdéle jsem 3 roky " nestříkal " ( neejakuloval ) v cca 40 ti ( 100 dní ve 21 ti a měsíc v 10 ti ) zastavit to v těch 10 ti byli agónie , v 21 extrém , ale v těch 40 ti už to bylo docela v pohodě ( ale stejně nemám na kamaráda Michala R. , která to prý v cca 20 ti letech zastavil na 10 let a to zná tantriky , kteří " nestříleli " 30 let ) vydržel jsem bolest zubů , týden jsem pil svou moč , nejjižněji jsem byl na Tarifě ve Španělsku , nejseverněji na Nordkappu v Norsku , nejzápadněji v Glastonbury v Anglii ... ve 20 ti jsem se rok otužoval ... když šel žít ven , každé léto měl třeba i 5 klíšťat denně , od 20 ti jsem si dal cca 20 až 40 třídenních půstů s vodou nebo i bez pití ( jednou mne vylekalo probuzení ze snu ze záhrobí ve kterém se se mnou loučili mrtvý kamarádi a příbuzný ) , nejdéle 8 až 9 dní nespal ( na piku v Chomutově v 18 ti letech za celou dobu nedokázal nic sníst ani spolknout a vypil jen necelou skleničku Coca Coly , při pokusu usnout jsem navštívil minulý život : utopení sebevraždou jako cca 20 letá žena kvuli manželovi aby se trápil , že jsem ho opustila , protože na mne byl zlý nebo mne bil - někde v Polsku nebo Čechách - vodník mne stáhl ke dnu k pařezu kde ta vodní síla přebývala : jako dítě jsem se na Kamenčáku rozbrečel když jsem viděl pařezy na dně v cca 3 letech a máma chtěla abych tam za ní plaval a bál jsem se vody ... první pokusy v dětství , jak dlouho jde vydržet nespat : na silvestra mi to bylo rodiči povoleno : ráno se mi během chůze zavírali oči že jsem musel každý krok čekat až se otevřou a byl rád , že došel do postele :-) , dětské pokusy kýchnout si s otevřenýma očima , přestat dýchat ( přestat jíst mi nedovolili i jsem byl otcem nucen jíst maso ) , pokusy najíst se ze stromové kůry , trávy ... v největším vedru jsem byl v 50 °C přes některá léta v Granadě , v největší zimě tři týdny - 24 °C v Praze arktické mrazy 2004 přez den i noc se teplota nesnižovala ani nezvyšovala byla stále stejná , zimou jsem se rozesmál a roztancoval , v noci šel spát s tím že je jasné že se ráno neprobudím , že se to nedá přežít a ráno po probuzení nechtěl uvěřit , že jsem stále tady a přežil ( myslel že jsem už na onom světě ) , nejvýš jsem byl týden na Mulhacenu v Siera Nevadě 3.500 mnm . V Granadě jsem žil 5 let 2006 až 2011 mezi tím stihl několikrát procestovat Portugalsko i s Francií a pak se tam ještě na několik zim vracel . Ve španělsku bylo slunce tak silné , že když jsem šel do města , někdo nechal v noci u cesty zapýchlé 2 svíčky a když jsem se vracel , leželi tam jen 2 knoty v loužích , plastický kelímek , který jsem vzal do ruky se mi před očima rozpadl na bílý prach a stejně tak umělohmotný odšťavňovač ... taky mi nikdo nechtěl věřit , že mne honily pavouci po poli , až jsem po letech našel na netu , že takový pavouk skutečněš existuje ( Slíďákovití ) ... pochopil , jsem jak vzdálenost od Golfského proudu ovlivňuje klima ... a od zkušenějších vím , že není dobré mít doma zrcadlo ( ještě horší je mít dvě naproti sobě ) protože krade duši , kovové předměty zase ruší přirozený magnetismus a " hranaté " dřevo také tříští energii ... výhodou " nemít dům " je také , že nikdo po smrti nemusí otevírat okno aby mohla duše odejít ... Z pokusů vyplynulo , že nejlíp se pije z hrdla Ø 3.5 až 4.5 cm ,

nejideálnější poměr , je jeden citrón na litr vody , nejlíp se za studena vaří couscous : smíchat hrnek couscousu se dvěma hrnky vody a počkat pul hoďky , vypozoroval , že o novu a ůplňku jsou cítitelné " zlomové " energie , po ujití 10 km v kuse se dostavuje euforie , člověk má pocit , že letí , vše je snadné , nemusí se už zastavit a ujde kolik chce ... po 50 km se dostavuje deprese , po 70 ti zoufalství až sebevražedné myšlenky a druhý den se téměř nedá postavit na nohy , ani se toho moc neudělá , proto nejlepší denní limit je 20 až 25 km ( nejlépe s ničím , ale max. 5 kg zavazadlem ) ... kilometr jdu sice většinou 10 minut , ale raději počítám 15 min . čili 4 km = hodina . Na přímém horkém slunci je nejlépe zakrytý , např. bílým ručníkem hlavu i ramena a část zad , ne - li raději celý něčím lehkým volným , jinak slunce vyčerpává ... je sice žízeň , ale čím méně se pije , tím méně se potí ... pokusy výroby " limonád " z rozpuštěných vyhozených bonbonů , lízátek , dokonce i sušenek v nouzi ... ještě třeba nepřišel na to , proč mužům rostou fousy , ženám ne , ale dlouhými vlasy se třeba dobře odhání komáři ... strávil jsem měsíce vyměřováním slunečních hodin , týden jsem jedl jen pomeranče a za celou dobu nedostal hlad a chodil jen čůrat , jednou jsem našel po festivalu spoustu fanty a týden pil jen fantu ( 5 litrů denně ) , také nedostal hlad a chodil jen čůrat ale přišel jsem si rozechvěný ... jednou jsem jedl týden jen jablka a dosahoval " blaženého bezpečného " stavu , že je vše v nejlepším pořádku , o nic se netřeba bát a jen jsem snědl po týdnu misku vařeného jídla , dostavily se obavy že si musím hlídat věci atd , dostavilo se ohrožení ... na zimě je nejtěžší samota : dá se přiobléct , přikrýt více deky , eventuelně igelit přez stan , pod sebe karton , ale dlouhé noci samoty , končí až na jaře . Nejlépe se v přírodě spí v mírném ďolíčku , několik let jsem odmítal spát jinak než s hlavou na sever , což jsem vždy vyměřil podle hvězd ... jak už jsem to měl všude " vychytanější " a snadnější , hledal jsem si obtížnější překážky ke zdolání a zkoušel přežít v podmínkách střeženějších ůzemí : pobýval týdny na Gibraltaru , kde se hlídalo aby nikdo nepřespával venku , v Monacu kde byli všude kamery , v přístavech jachet milionářů , nebo parkovišti Rolls-Royců ... měsíce jsem také chodil do Granadské knihovny číst kníhy o porodnictví , abych byl připraven pro založení přírodního kmene v Amazonii jak jsem toužil ... Začínal jsem " kontit " v nejhorších čtvrtích, kdy za celý den našel třeba jen jablko a pul rohlíku a chodil spát hladový a postupně se vypracoval do " lepších pozic " , dnes navštěvuji už jen nejlepší oblasti s nejlepším sortimentem ( milionářské čtvrti , letiště , jachtařské přístavy ... ) , bydlím v nejharmoničtějších místech ... často upoutávali mou pozornost nápisy pod mosty , na záchodech i dalších místech , kde se pisatelé volně vyjádřily a v poušti Tabernas ( nejsušší místo Evropy ) si uvědomil , že čím mají lidé těžší život , tím jsou vděčnější ( & hodnější ) . Převážně samé : č***k , píča , k***a , p***l , h***o ... ale v Tabernas převládalo : jsi nejvíc , co mne v životě potkalo , děkuji , že tě mám , nikdy jsem nebyl / la šťastnější , jsi mé všechno , pro tebe ... Také lidé , když se mezi nimi rozneslo , že do města přišel tulák přespávající v jeskyni , žijící z popelnic atd , mne hned posílali za farářem , že se mnou chce mluvit a zajímal se , kdo jsem , co mne přivádí , co je mým posláním , domluvil také restaurace , které by mi mohli dávat zdarma jídlo atd . dokonce nabízel i peníze ... Dělal jsem pokusy , co vše jde přežít , přespával v márnicích , kontil u nemocnic i " po mrtvých " u jednoho domu jeptišek v Granadě byli vyhozeny osobní věci po 90 ti leté jeptišce ( byli tam i doklady ) mezi modlitebními obrázky , přívěsky a knížky měla i staré balení jehel " made in czechoslovakia " z roku 1920 . Nejůčinněji mne " vytrestali " v Portugalské vesničce Salto v horách s cca 500 obyvateli : něco na mne začel někdo volat z okna domu u kterého jsem se hrabal v popelnici a řekl , že mám počkat dole : přinesl mi igelitku s jídlem a nakonec mne vzal i do bytu : představil mne rodině , zahráli jsme na kytary , potom se semnou najdeli , pak mi začli přidávat a když už jdem vážně nemohl , začli mi ještě nosit jídlo do tašek a když i ty byli plné , dali mi i batoh , který také naplnili jídlem a na závěr mne ještě odvezli autem k lesu , kde jsem bydlel . Byl to Carlos z Junty a trval na tom že, až budu zas ve městě , abych se stavil , že mi dá jídlo . Na závěr mne chtěl ještě zvát do restaurace ale to už jsem vážně utek . Dlouho jsem nemohl zapomenout , jak moc jsem se tenkrát přejed a té ulici jsem se již vyhýbal jak čert kříži , abych zas nepotkal Carlose a storka se neopakovala ... vyráběl jsem limonády z marmelád ... Jako dítě jsem si užíval stavění bunkrů z dek pod stolem , spaní na balkóně , chodil si hrát na smetiště i hřbitov a největší otázkou pro mne bylo , co pokračuje po životě ? Vadilo mi , že my děti si mužem hrát s hračky jen " jako " zatím co dospělí mohou žít " doopravdy " zajímalo mne také , jaká je " pravda " , ne co nám dětem dospělí předstíraj , schovával jsem se proto do skříně , když jsem byl doma sám a čekal , co se bude dít , až ostatní přijdou domu ... užíval jsem si představy " dobrodružných ůtěkú " , přípravy na konce světa i přírodní katastrofy .

SMRT

Smrt mne od mala zajímala : něco tam přece musí být , nemůže vše jen tak skončit ... co , ale nikdo nevěděl , ani se tím nezabýval , což mne nejvíc fascinovalo : jak si můžete klidně žít , když nevíte , co vás čeká ? Z těch málo střípků , které se mi povedlo v dětství zjistit : že se například často zastavují hodiny v čas , kdy někdo odešel ( tenkrát ještě nebyli digitální ) nebo že se v den odchodu okolním , či blízkým o dotyčném zdá , něco jim vzkazuje , loučí , i dokonce několik lidí vyprávělo , že viděli předchozí noc ve snu smrt s kosou ... Při mých prvních cestách Španělskem mi přišlo škoda , že jsem před cestováním nevyužil příležitost zjistit tak podstatnou věc " co pokračuje po životě " z dostupných zdrojů , tak se po návratu pustil do přečtení všech tenkrát třech dílů " Života po životě " od Moodyho , všechny vydání v češtině Tibetské knihy mrtvých ( vysvobození v bardu skrze naslouchání ) a na závěr ještě Egyptskou knihu mrtvých ( Kapitoly o vycházení z hmotného světa do Bezbřehé záře ) . Když pak natočil Poltikovič dokument " Brána smrti " bylo legrační , jak popisující klinickou smrt nadšeně říkali , že tu smrt mohou každému jen doporučit , že už by tam nejraději zůstali , ale musí tu ještě počkat ... Někteří zemřelí se ještě vrátily a procitly sdělit pozůstalým , kteří nad nimi truchlily a modlily se za ně : proč mne nenecháte odejít ? Je mi dobře , už jsem byl na druhém břehu , ale vaše modlitby mne přitáhli zpět , přestaňte se za mne modlit ... pak spokojeně odešli ... Jedni kamarádi si zase slíbily , že kdo umře první , dá druhému vědět , jaké to tam po smrti je a když ho ve snu navštívil , řekl : podobné jako u vás : když se trochu snažíš , dá se to vydržet ... Kolem smrti je spousta zajímavých efektů , například " Labutí píseň " : Zhruba 3 dny před odchodem , se člověk začne chovat často opačně než doposud : většinou ožije , je veselý a vypadá , že se uzdravil ... myslím , že tím dostává poslední sílu k tomu , aby se s pozůstalými rozloučil . Taky kdo byl celý život " slušný " začne třeba mluvit sprostě a naopak , veselý začne být smutný , smutný veselý , kdo třeba špatně jedl , začne jíst najednou porce jak za mlada ... atd . Lidé , kteří prošli klinickou smrt , často popisují tunel , na jehož konci je " všeobjímající světlo lásky " v jehož přítomnosti je tak příjemně , že se tomu nic nevyrovná a nikomu se z něj nechce ( často se i označuje , jako Bůh ) a člověk dostává otázku ve smyslu " Stálo to za to ? " Taky se chodí přivítat příbuzní a lidé pak třeba popisují dědečka , kterého v životě nezažily ... Jsou také slyšet myšlenky druhých ( což mi jako dítěti přišlo samozřejmé , až jsem se bál , že se zjistí co si myslím a odmítal věřit rodičům , kteří mi vymlouvali , že myšlenky slyšet nejdou ) někteří lidé , kteří se vrátily z klinické smrti pak popisovali nad čím ostatní přemýšleli ... Často ti kdo se z klinické smrti vrátily začali pomáhat druhým , angažovat se v charitativních akcích , rozdávat svuj majetek a přehodnotily své hodnoty . Co se děje s duší po odchodu vysvětluje každá kultura , duchovní směr i náboženství trochu jinak , až po takové extrémy , že například Aztékům bylo prý ůplně jedno , jak žily , důležité pro příští inkarnaci bylo zemřít co nejkrutějším způsobem , tak pro ně byla čest být vynesen na vrchol pyramidy , kde jim zaživa vyrvali srdce atd . V našich oblastech je ale nejčastější " vážení duše na miskách vah spravedlnosti " kde je na jedné straně vše , co člověk v životě vykonal , na druhé co prožil a podle toho se rozhoduje , jde - li do nebe , či pekla , nebo jaká bude další inkarnace ... Před zraky vážení nelze nic ukrýt , člověk nemá vůli , vše je vidět , žádná lež neprojde a každé vážení přitahuje pozornost nebes i pekel . Nejzajímavější na tom je , že každý soudí sám sebe ( před zraky přihlížejících ) vidí celý svůj život během zlomku sekundy jako film , při kterém pozoruje sám sebe z pohledu druhých a zažívá pocity , které v nich vyvolal ... Často se popisuje trápení nad tím , komu ublížil , ale i radost že někomu pomoh a na základě těchto pocitů odchází prožívat útrapy od pálení ohněm , bičování větrem , šlehání deštěm , trýznivé zvuky , mráz , až po příjemné blažené stavy - za zásluhy . V našich podmínkách je nejčastější , že zanedbávali blízké pro sobecké cíle , věnovali příliš práci a vydělávání a snad až 80 % je trestáno za to , že nahromadily velký majetek o který se nepodělily . Už na smrtelné posteli si někteří nedokáží odpustit a trápí se nad tím , komu ublížily . Někteří se ůplně bojí odejít , co je po smrti čeká ... jiní odchází na " pravdu boží " klidní a vyrovnaní . Jsou rádi za každý kontakt , držení za ruku , pohled do očí , vlídné slovo ... Kamarád popisoval pána , který se moc trápil , že byl na svou rodinu zlý , bál se smrti jak " čert kříže " naříkal a za žádnou cenu nechtěl odejít ... držel ho za ruku a když vydechl , přestože se obvykle uvolní otvory a z těla začnou vytékat páchnoucí tekutiny , přišel tentokrát mimořádný zápach ... Když jsme jako teenageři byli za kamarádem na návštěvě , řikal , že ve vedlejším vchodě našli v bytě již asi 2 měsíce mrtvého muže . Ze zvědavosti jsme vyjeli výtahem do " sedmičky " a prošli po schodech do přízemí a tolik pater nad i pod bytem se nedalo nadechnout , všude mouchy , všechna okna i dveře dokořán otevřena a na balkóně na psacím stroji sepisoval policista hlášení ... když jsme vyšli ven , kamarád stroze prohlásil : tady vidíš názornou ukázku , jak dokáže jeden člověk otrávit život celému baráku ... Další fenomén , který je pro mne nejčistší a nejvyšší dosažení možná forma odchodu a završení o které se v místních oblastech moc neví i tomu málo kdo věří , přesto že jsou o tom již knihy , je " duhové tělo " :

Po smrti se " mistrům " , kteří třikrát otočily kolem karmy = tolik se očistily nezištnými dobrými skutky , začne zmenšovat tělo až do tří dnů zmizí a kolem jsou tři dny duhy ( pokud si ponechali trochu negativních vlastností , zůstávaj např. nehty , vlasy , nebo tělo nezmizí ůplně , ale je několikacentimetrové ) kamarád vyprávěl o tetě , která se celý život zapojovala v aktivitách pomáhajícím lidem , pracovala u červeného kříže atd. a po její smrti se ji během několika hodin tělo o půl metru zmenšilo ... Dítě , než se naučí mluvit , slyší také myšlenky i pocity osotatních ( což si ze 3 let pamatuju ) a kolem 5 roku má zpřístupněnou možnost vidět minulé životy , často popisuje místa , osoby i situace , které se odehrály , než se po 5-tém roce tato schopnost vytrácí . Za války popisovali dva vojáci , kteří se vrátily z klinické smrti , že byli spolu s ostatními v jakémsi mezisvětě , kde viděli všechny své předešlé životy a všichni zažívali obrovskou žízeň . Před návratem na tento svět dostali napít z " kalichu zapomnění " aby si co je po smrti nepamatovali . Někteří dostali napít jen málo , tak si částečně , co se dělo rozvzpomínali , ale těmto dvoum nedali napít vůbec , tak si pamatovali vše a když to pak ostatním vyprávěli , jen ti kteří pili málo jim potvrdili , že si něco matně vybavují ... Občas se také stalo , že zemřelý navštívil pozůstalého ve snu , kde mu řekl , že měl třeba půjčenou knihu , která je stále na polici , jestli by ji mohl majiteli vrátit a popsal i kde ho najde , nebo zesnulí varují ve snech své blízké před nebezpečím atd . Když mne napadlo , jako dobrý nápad studovat Thanatologii ( nauka o umírání a smrti ) byl jsem zklamán , jak málo se tu o všem ví a když po mne po základce chtěli , abych si vybral do jaké školy jít , protože mne zajímala smrt , chtěl jsem jí být co nejblíž , abych ji mohl zkoumat , ale žádný takový obor nebyl ... když jsem pak ve 12 ti volal do Krematoria , jestli je možné u nich pracovat a co je k tomu potřeba , položili mi to abych si z nich nedělal legraci ... Jako starší už jsem pak u pohřebáků dělat mohl , ale v tahání těžkých rakví ( někdy i s 200 kilovým tělem ) z posledního patra moc smysl nevidím , i majitel mi to s přihlédnutím na mou postavu rozmlouval ... Asi v 18 ti jsem si zkracoval cestu silnicí , kde zastavil pohřebák , jestli mu poradím , kde je městský ůřad . Nabídnul jsem že s nimi pojedu a ukážu jim to , když už máme stejnou cestu . Oba opilý , pily Ferneta , říkali , že jim to policajti tolerují . Majitel té pohřební služby se držel víc na uzdě , říkal tomu zaměstnanci , co má dělat , usměrňoval ho aby řídil , moc se nebavil ... vezli prázdnou rakev a cestou mi vysvětlili , že jedou pro babičku , které potřebují vyzvednout doklady na matrice aby ji mohli převézt do Kladna ... pomoh jsem jim tedy i na matrice najít oddělení pro osobní doklady , dohodli jsme se , že jim ještě ukážu cestu do nemocnice do " lednic " ten živější mi ještě nabíd , že si ji mužu zkusit oblíknout , ale ten zodpovědnější se zlobil , bál se že to se mnou sekne , tak jsem tam vedle lednic stál a pomoh jim pak aspoň s rakví do auta ... Ve 12 ti jsem zase coby metalista toužil spát v rakvi , což mi doma neprošlo ... Když jsem pak cestoval Španělskem , některá léta v těch 50°C vedrech , kdy se nebylo kde skrýt , u vesnic byl většinou hřbitov , na který jsem si původně zašel vždy jen pro vodu , ale pak jediné klidné místo , kde nebudu rušen a mohu si klidně odpočinout byla vždy márnice ve kterých jsem si zvyk spávat a jediné , z čeho měl obavu , aby mne třeba neviděla nějaká babička se kterou by to seklo ... přitom jak jsem vzpomínal na dětství , kdy jsme vrcholu adrenalinu dosahovali už samotnou hláškou " půjdem o půlnoci na hřbitov vyvolávat duchy " ktomu ten kontrast , že ve Španělsku se někteří lidé tak báli , že nebyli schopni usnout bez zavřených oken , okenic a ještě se svíčkou , světlem , nebo i puštěným rádiem ( někdo dokonce i s nožem u postele ) ... Stejně , jako mne v nové zemi zajímal vždy obsah popelnic , chodil jsem se dívat i na hřbitovy a je zajímavé , že například ve Skandinávii slouží hřbitovy jako park , kam chodí lidé s dekou na piknik a když jsem se snažil zjistit něco o způsobu pohřbívání , nechápali na co se ptám , až se ukázalo , že na místních hřbitovech kromě náhrobků žádní mrtví nejsou a těla se odváží ( nejspíš ke zpopelnění ) neznámo kam , což dává smysl s přihlédnutím kopání hrobu v promrzlé zemi . V Monacu jsou zase tak bohatí , že vystavují hrobky i pro děti zemřelé při porodu ( nebo ještě před ním ) a místo dvou datumů narození a úmrtí , je pod jménem jen jedno datum . V Anglii měli zase nápisy na hrobech občas i mimořádně hluboké poselství k zamyšlení , hřbitov ( i kostely ) připomínaly někdy až fotbalový stadion s vlajky , hroby obložené plyšáky , hračky a drobnostmi vázoucí se k zemřelému , jen nápisy : " celý život byl nesmírně skromný obětavý člověk " na hrobech působících honosně , že budily dojem , že po sobě dotyčný zanechal nejmíň 4 Rolls-Royce , 2 jachty , vilu a cihly zlata , nutily k pousmání ... I když z pohledu Angličana to třeba " skromnost " opravdu byla : když jsem procházel desítky kilometrů za městy , vídal i opuštěné chátrající Rolls-Royce u plotů polorozpadlých domů . Nejvíc mne ale kupodivu uchvátily hroby v sousedním Německu : v Berlíně , Němci známi svou precizností a pečlivostí očividně do hloubky důvtipně promýšleli čím zesnulého uctít a nápaditost některých hrobů až zarážela , z nichž bych mohl zmínit unikátnost hrobu v řadě mezi ostatními na kterém nebylo jediné písmeno , číslo nebo znak , jen bílá socha klidně sedícího Buddhy , jakoby vyjadřovala vše co po sobě chtěl dotyčný zanechat " klid a mír " tiše vyzařující do okolí vydal za víc , než všechna důležitá písmena a čísla na celém hřbitově dohromady . Nebylo potřeba nic říkat , vysvětlovat , na nic se ptát ...Toto klidné zastavení jakoby obsahovalo vše , nebylo v tom truchlení , nářek , ani naděje , že přijde něco lepšího či jakékoliv honění se za něčím , jen všudypřítomný klid až člověku přicházelo na mysl , že tento zesnulý měl skutečně jasno v tom , co chtěl svým životem sdělit , za čím šel , čeho chtěl dosáhnout ... Při cestách jsem se nejen na hřbitovech občas zastavil u vyvěšených parte se smutečními verši , které jsem si někdy i opsal abych si je pak mohl přeložit , ale až na pár vyjímek mi přišlo , že tam prostě jen vybrali nějaký popisek , aby tam " něco bylo " bez hlubšího zamyšlení , které měl-li bych shrnout nejvíc co sdíleli , že jestli po životě něco zůstává , je cos vykonal pro druhé ( co pro sebe , zmizí ) Z těch smysluplnějších které mne oslovily , bych zmínil " Není smrti , zůstává živý , kdo spravedlivý byl & dobrotivý . Po smrti mír & láska . Z očích jsi zmizel , v srdcích zůstal . Skutky tvé po smrti tě doženou . Kalich bolesti do dna vypit . Kdyby jste radu potřebovali , vzpomeňte na mne , budu bdít nad vámi a přijdu vám pomoci , aniž by jste věděli . Smrt není zla , se smrtí nejsem sám , jen v umírání , každý je opuštěn . Zemi dáváme , co ji patří , ale duch bude s námi nadále . Smrt uzavírá život & určuje , jestli byl dobrý nebo špatný . Shodil jsem těžké nepotřebné břímě , zanechal svět a jako křehký člun vracím se zpět " Zajímavé také je , že stejně , jako se po posledním výdechu otevírá okno , aby mohla duše odejít , má se otevírat také při narození - prvním nádechu - aby mohla přijít ( což se naštěstí netýká těch , kdo žijí permanentně venku ) . Na závěr bych ještě do kompletnosti zmínil nadčasové Australské " Dead Can dance " jejichž hudba má i mrtvé přimět k tanci a mne ať jsem byl kdekoliv v jakémkoliv stavu , mne vzkřísila a postavila na nohy . Konec srandy , začíná legrace , zákaz zákazů a příkaz příkazů , soukromý nápis - nečíst ! soukromá cedule - nekoukat ! prvate sign - dont read ! spi rychle , nenÍ čas ...

MYSL

Výzkum smrti odhalil , jak správně myslet , jednat , žít ... proč tu jsme , co je naším smyslem a posláním , co svými myšlenky , které živýme a vysíláme přitahujem , zhmotňujem , jakou realitu tvoříme ... jak přivolat dobro , světlo , nevytvářet zlo , ovládáním mysli , protože když například umírající uslyší byť dobře míněnou věc ale začínající záporem , odvádí to jeho pozornost od dobra , světla ... je třeba vědomě upínat pozornost ke světlu a pozitivu ... nenechat se stahnout do temna ( a kdyžtak jej opustit ) kam jde mysl , jde energie : všeurčující vliv myšlenky .

Každý navíc podle mne kritizuje vlastní chyby a vlastnosti , které se mu zrcadlí , protože kdyby to nebylo jeho téma , ani by si toho nevšim a nerezonovalo by to s nim , ale i když někdo něco chválí a obdivuje , mluví tím vlastně o sobě o svých vlastnostech , které se mu zrcadlí ... ( k tomu snad zbývá dodat : neodsuzuj nikoho za jeho chyby , abys nedopad stejně ... ) Jako kdyby zprávy například vysílali jen " dobré informace " o tom , co se povedlo , zlepšilo ... atd motivovali správným směrem ( místo vytváření nesmyslných senzací strašením lidí ) a když něco nechceš , nebo s něčim nesouhlasíš , tak si toho nevšímat , nevěnovat tomu pozornost , nedávat tomu energii , protože boj proti tomu a kritizování to jen posiluje a živí . Na základě této filozofie sestavil první prozatimní modlitbu : " Vše je v pořádku , jsem to já tvůrcem svého světa a všeho co se děje , rozpoznávám v zrcadle své činy a ve spravedlivém světě se mi vrací co dávávám , proto nechovám vůči nikomu zlobu a jsem volný "

LÉČENÍ

Jako malého mne zajímali také nemoci . Chtěl jsem přijít na to , jak vznikají a nechápal , jak může někdo onemocnět , hledal také podobnosti ve smýšlení lidí postižených stejnou nemocí . Později zjistil , že nejuniverzálnější léčba je hladem ( i klidem - čas je nejlepší lékař ) Má to tak i většina zvířecích druhů , že když se necítí dobře , přestanou jíst , dokonce prý i staří křesťané léčili jen " půstem a modlitbou " a jestli něco léčí , tak PŘIZNÁNÍ PRAVDY ( mi osobně funguje ) Taky " odpust a bude ti odpuštěno " : zjistit komu přeješ něco špatného a přestat mu to přát ... Taky vyzkoumal , že bolest = srdce / mysl se drží dvou protichůdných směrů , až je rozpoznáš a jednoho pustíš , bolest přestane . Je také pravda , že cesta k něčemu lepšímu vede vždy skrze to nejhorší a nejtemnější hodinka je před svítáním . Už jako dítě jsem hledal " návod na život " a když jsem se v cca 10 ti letech dozvěděl o astrologii ( která byla tenkrát skoro tajná stejně jako jóga , meditace ) udělal jsem si tabulku spolužáků a sledoval podobnosti v chování jednotlivých znamení . Fascinovalo mne , jak je vše se vším propojené a se vším souvisí , jako postižené části těla s chybnými myšlenkovými vzorci . Nemoci maj svuj původ v nesprávných myšlenkách v určitých oblastech , mnoho lze také o myšlení člověka a jeho psychickém rozpoložení vyčíst z jeho držení těla . Vše , co člověk prožívá si vybral ( jeho duše ) z nějakého důvodu , za nějakým ůčelem a až potřeba této zkušenosti zkončí , samo to z jeho života zmizí . Život je škola , do které jsme se přišli něčemu naučit ( zvládnout lekci ) a nemá smysl proti tomu bojovat a protestovat ... naše duše si sem přišla pro nějakou zkušenost pro kterou si přitáhla do své blízkosti lidi , věci , prostředí , které ji pomohou zkušenost prožít a jak lekci dokončí , " nechtěné " nás opustí . Z toho důvodu vnímám pozměňování reality , pravdy , toho co je , co jsem dostal od Boha , Vesmíru , Karmy ... jako zcestné , vedoucí ke škodě , mylné a vzdálení se cíli , kterého jsme zde přišli dosáhnout . Nesmyslnost , kontraproduktivní plýtvání časem , bojovat proti něčemu a protestovat " nepokoušejte se s ničím bojovat , přijměte to a ono se to změní v něco krásného " mi často pomohlo . Příroda ( Bůh , Vesmír , Karma ... ) dala každému přesné tvary , barvy , vůně ... atd které ke své zkušenosti potřebuje a pozměňování vnějšími zásahy vnímám jako neschopnost přijmout pravdu , toho co je , svou Karmu , Boha ... získání něčeho , co mi nepatří , klamání okolí , podvádění sebe sama i ůtěk před sebou a cesta nesprávným směrem , což muže na chvíli způsobit " cítit se lépe " ale na ůkor toho , že se bude v budoucnu cítit dvakrát hůř . Vnímám to i u pozměňování stavu vnímání vnějšími zásahy : drogy , alkohol , kouření , léky ... Kýžený efekt fyzického " nedostatku " je , aby duše pod jeho tíhou například získala nějakou kvalitu či vlastnost pro kterou sem přišla ale předčasným vnějším odstraněním nesmyslně okrádá sám sebe a přesouvá toto své " trápení " do budoucna , kde před ním již nebude ůniku . Proto často staří pláčí nad ztraceným časem , kdy v mládí vynechali lekce , které se jim teď nahromadily a musí je bolestivě dohánět ... Pokud například někdo něco zneužívá a ignoruje varovné signály , je mu zneužívání znemožněno odebráním zneužívané části . Jednou když jsem přes zimu cestoval Francií začlo pršet , schoval jsem se do blízké knihovny , kde byla vystavena velká kniha ve které se ženy ve fotografiích přiznávali k amputaci prsů , což je následek zneužívání ženství : kdo jde za svými sobeckými cíli proti společnosti , chová se jako rakovina a v té části těla se mu začnou tvořit rakovinové buňky , které jdou proti organismu až jej zahubí . Zneužití poprsí k manipulaci mužů , či dokonce jeho zvětšení k získání něčeho" lepšího " co mi nepatří a není pro mne , k tomu vonění , barvení a pozměňování všeho co je dané nezastaví například " běh proti rakovině prsů " ani jiné boje proti vlastní chybné cestě . Když jsem byl jednou zařizovat něco v jednom baru , servírky se mezi sebou bavily , že má velký výstřih v legraci , že budou velký dýška ... vzpoměl jsem si na tu knihu ... " běh proti rakovině prsu " jaký nesmysl , přijde mi to jako zvolání zloděje utíkajícím s lupem do vzduchu " ochraň mne před trestem " místo aby raději přestal krást , nebo hlášky : osvoboď nás Ježíši , oroduj za nás ... Jenomže dělaj to všichni kolem , je na tom postavena společnost , těžko to pak vnímat , jako chybu ... Zpěváci dostávaj ojedinělou rakovinu hlasivek , myslitelé mozku , ženy vagíny ... atd každý co zneužívá , čím jde zhoubně proti celku ... U obezity mi to přijde jasné : přestat si brát víc , než potřebuji = vzdát se výhod a pohodlí : přestat tolik oblékat , topit ... víc chodit pěšky atd ... Nenasytnost " silných " je vidět v přístupu , že né , že by obézní měli zhubnout , ale společnost si má najít lepší vztah k obézním ... Jednou jsem chtěl vyzkoumat , jestli je pro člověka přirozené v rámci slazení s přírodními rytmy chodit spát se stmíváním , vstávat se svítáním . Věnoval jsem tomu rok , ale muka 16 hodin v posteli přez zimu mne od pokračování odradily , v létě jsem se zas cítil překvapivě brzy unaven ... Zajímavé také vždy bylo sledování " Tatev " : kosmické hodiny , měnící se asi po 20 ti minutách : najednou ve stejný čas víc lidí zničeho nic kýchne , zývne , zakručí v břiše ... Stejně mi do dneška nejde do hlavy , že když už jsme na světě , nestačí prostě jen žít a prožívat , ale je potřeba k tomu do sebe ještě něco dávat ( jídlo , pití ) potom zas vyndavat ... jako dech bych ještě bral ... Snažil jsem se přijít třeba na to , proč rostou mužům fousy , ženám ne , vlasy jsem zatím zjistil , že se s nimi třeba dobře odhání komáři , nehty jsou jasné , bez nich bych neoloupal pomeranč , nepoškrábal se ... V cca 17 ti mne trápilo , proč mne jako člověka sužuje hlad , zima a ospalost a hledal , jak tomu předejít , nebo aspoň minimalizovat ... V dětství jsem byl fascinován nekonečností vesmíru : pořát jsem si jako malý zkoušel představit , jak muže být něco nekonečné a fascinovalo mne to zjistit : tak jsem si začel říkat : jak muže vesmír nekončit : nekončí tady , dobře , tak končí tam , ale ani tam nekončí , dobře , tak končí ještě dál , ale ani tam ne , tak dobře , tak končí ještě dál , ale ani tam ne ... pořát jsem si to opakoval a snažil se pochopit , že nikdy nekončí , až se najednou něco zastavilo a něco současně spustilo , zustal jsem vyjeveně hledět a najednou to tu bylo : pochopil jsem nekonečnost vesmíru ...

Obr

Jako malej jsem si představoval , že jak porostu budu pořád větší , až ze mne bude obr . Přál jsem si , abych byl tak velkej , že lidi proti mně budou jako mravenci a domy mi budou tak po kotníky . Budu se snadno přemísťovat , protože jedním krokem přejdu celé město , všude lehce dosáhnu a život bude snadný . Bavil jsem se tím několik dní , až jsem si chtěl představit , že se budu s někým kamarádit , ale najednou jsem si uvědomil , že nebudu sám , protože budu tak velký , že se semnou nebude moc nikdo kamarádit . Začalo mi z toho být smutno a přestal jsem si přát být obr .

Mimozemšťan

Asi v šesti letech jsem si začal myslet , že jsem mimozemšťan . Cítil jsem , že sem nepatřím a mimozemšťani mne zde nechali a s rodiči jen hrajeme hru , že jsem jejich , ale patřím jinam a dokud se nepovede dostat zpátky , nebo si pro mne nepřijdou , budu muset být tady . Máma se mi to snažila rozmluvit , že to není možné , ale nevěřil jsem jí a asi po roce to odeznělo .

Blázen

Asi v osmi letech jsem myslel , že jsem blázen . Přišlo mi , že nad vším moc přemýšlím , až jsem se z toho zbláznil a bál se , že to na mne bude poznat . Bál jsem se když jsem usínal , probouzel se i celé dny a snažil se maskovat , že jsem blázen . Když jsme šli třeba někam se třídou , díval jsem se jak hýbou ostatní rukama , jaké dělají pohyby abych je mohl napodobit a předstíral , že jsem normální aby nebylo poznat , že jsem jiný a asi po roce to také odeznělo .

Mulabandha

čas přiznat pravdu aneb když přijde čas uvolnit mulabandhu :

Začel jsem v Ustí v 1999 ve 21 letech , často , když jsme byli rozhádáni s Terezou a už od dětství mi přišlo škoda , že se něco jí , aby se to potom vysralo , i peníze , že se vydělávaj , aby se pak utratily ... a jestli by s tim nešlo aspoň šetřit ... Jako malému se mi například vždycky chtělo ráno s**t z toho , že jsem musel do školy a celý den z toho byl pak unaven Jednou jsme se s Terkou dýl neviděli a já měl ještě nějaké sušenky od ní , přišlo mi " hrozné " je jentak " sežrat " současně jsem na ně ale dostával chuť , tak jsem se několik dní ujídal a odmítal je aspoň vysrat , aby " zustali " co nejdýl . Přidával jsem do toho pak i další jídlo a asi tak dvakrát denně přišla vždycky potřeba " s**t " tak v kolem cca 10:00 a 15:00 . Vždycky jsem to zadržel , až to přešlo . Tlak ale každým dnem sílil a polsední dny jsem si říkal , že to snad " pustim " jak silný tlak se už dostavoval a přirovnánim se nelišil od tlaku zvracet . Myslel jsem , že z toho zešílim , ale vždy to nakonec přešlo . Asi 8 nebo 9 tý den byl tlak už tak nesnesitelný , že jsem si řek : o.k. jdu se " vysrat " jenže jsem nepočítal s tím , že se " odpad " mezitím tak nahromadil a rozšířil , že to nemohlo projít jen tak : nechal jsem ho tedy povylézt : zadek jsem neměl nikdy ještě tak " rozšířen " šlo to pomalu a měl jsem pocit , že se mi u toho otevírala Sahasrára a začel chápat co prožívá žena při porodu , když jí dítě prochází dírou , jak jí to mění vědomí a k narozenému celoživotně připoutá ... nakonec bylo " obrovské " h***o napůl ve mně a napůl již venku a nešlo s tim nic dělat ... zkoušel jsem ho tdy zatlačit zpět , ale to už nešlo , jenže ven , jak bylo tlusté také ne ... myslel jsem že nepřežiju a bál se že se mi něco stane . Bylo to za garáží , ve které jsem bydlel , kde byla vyšlapaná cesta , po které občas někdo šel , byl letní den , teplo , klid , ale bál jsem se , že někdo půjde . Byl jsem napůl schován a v podřepu , ale vidět mne bylo ... za celou cca pul hodinu prošel jen jeden člověk , díval jsem se radši do země a nic neříkal ... napadali mne už i scénáře něčim h***o provrtat a vyndat po částech . Bál jsem se jak to dopadne , zatim co " řiť " se stále roztahovala , až nakonec začlo popojíždět až vyjelo ... ta ůleva ... myslim , že jsem si nakonec ( vděčně ) lehl vedle a chvíli odpočíval , než se vrátil do garáže . Když jsem odcházel , nemoh jsem uvěřit svým očím : to h***o bylo tlusté jako má ruka , dlouhé mohlo být třeba 15 cm tvrdé a těžké jak kámen , že i když dopadlo , byl to zvuk , jako když bouchne cihla a vypadalo jako velké tmavé kuličky slepené k sobě podobně jako zvířecí bobky , že nepotřebuje utřít ( dnes bych v tom viděl " eko " přístup ) Nechal jsem ho tam a po pár dnech se na něj chodil i dívat ... vubec se neměnilo , nerozpadalo , ani mouchy na něj nelétaly až jsem si říkal , jak je " tvrdé h***o " nepřekonatelné a věčné , ale nakonec mi došlo , že i to nejtvrdší , největší h***o se nakonec rozpadne na prach stejně jako měkké , protože se po cca dvou měsících kvuli dešti rozpadlo v prach , který vítr rozfoukal do trávy a hlíny . Rekord 8 až 9 dní jsem ještě nepřekonal , ale od té doby ( 23 let ) chodim " na velkou " jen jednou až dvakrát týdně ( když jsem se ve španělsku přejed například jogurtů , tak i častěji ) . Když jsem později četl - myslím že se jmenovala " český zen " od Vlasty Marka ( kterou mi poslal proto , že víc Barak a Man již neměl ) popisoval tam že ve všech základních příručkách jógy se dá dočíst , jak h***o jogína je tuhé a nepáchnoucí . Zažil jsem s velikostí mých hoven několik " příhod " jednou jsem např. bydlel u 80-ti letého pána , který měl záchod na chodbě který se zamykal s takovou tou mísou kde se sere nejdřív na takovou plošinu , než se to spláchne dolu do díry : držel jsem to už zase dobrý týden , vysral jsem se a nechtěl jsem tenkrát už aby věděl že jsem doma nebo něco takového , rychle spláchnul zamknul a odešel : druhý den na mne křičel i se spolubydlícím že mám splachovat a snad až do své smrti tenkrát všude vykládal , že tak velké h***o ještě vy životě neviděl . Neuvědomil jsem si , že tak velké h***o běžná nálož vody která je v zásobníku nespláchne . Jindy zase v Santa Fe nás Majkl veldl až na druhou stranu pole že nám musí něco ukázat a tam se smál že tak velké h***o taky ještě neviděl , bavily se že to musel být nějaký rotvajler nebo co ... neřekl jsem že je to mé , ne proto , že bych se styděl , dělali jsme si legraci ze všeho , ale že by mi zase nevěřili a už tak jsem jim spoustu věcí nemohl vysvětlit ze svého životního stylu , jak pro ně byl v něčem nepochopitelný a nechtěl jsem být obviňován za lháře . Někdy jsem vysral h***o tak velké , že už mi to samému nedalo a musel ho změřit : v zápiskách mám míry : průměr / délka ...

hromada v Šárce po 4 měsících

v křoví po 4.5 měsících ( foceno 4 měsíce později )

Jsem Hledač Pravdy , protože to je co jsem sem přišel dělat .